christmas2

Týden informačního detoxu mám za sebou a můžu ho tedy zhodnotit. Stručně: stálo to za to!

Nestručně:
Celý týden jsem vynechala filmy, seriály, sociální sítě a jakékoli bezúčelové brouzdání po internetu, mobil ležel skoro pořád někde zapomenutý v koutě. Nevyhnula jsem se jen rádiu při spolujízdě v autě a jednou denně jsem zkontrolovala email a vyřešila pár neodkladných věcí na netu. Přítel se zachoval perfektně, nijak mi to nesabotoval a ani mě nepovažoval za magora (což oceňuji nejvíc:-).

Co se týká náročnosti, rozhodně to nebyla zásadně velká nebo těžká výzva jako třeba měsíční Whole30 (kdo nevíte, o co jde, tak tady), nedostavovaly se žádné “abstinenční stavy”. Ale na druhou stranu trochu vůle to vyžadovalo, párkrát bych si opravdu ráda pustila večer film, nebo aspoň muziku ke tvoření a několikrát jsem se zastavila při už-už naučeném bezcílném skoro-kliknutí někam na Facebook.

Nejpozitivněji vnímám to, že jsem se nemusela v žádnou chvíli rozhodovat, co dělat. Pokud si prostě zakážete některé věci, pak nad nimi nemusíte polemizovat. Nemusím řešit, jestli si pustím film (natož vybírat, který, což mi po každé trvá nekonečně dlouho), jestli si sednu k internetu, jestli si přečtu zprávy, jestli mrknu na Facebook. Veškerá moje pozornost směřovala na aktivní tvoření. Prostě vyvíjet nějakou aktivitu, produkovat nějaké výsledky.

O tom, co konkrétně budu každý den dělat, jsem se rozhodovala pocitově, stanovovala jsem si priority, co chci ten který den nejdůležitějšího zvládnout. Dokončila jsem tak ručně vyráběné minidárky k Vánocům, zvládla velkou debordelizaci bytu, pokročila s návrhy domu, který stavíme, sešla se s interiérovou designérkou, udělala si dlouho potřebný pořádek v materiálech, ze kterých tvořím, šla si třikrát zaběhat v rámci postupující přípravy na nový běžecký rok, kdy mám velké plány, zacvičila si, strávila s přítelem čas vyráběním dřevěných vánočních stromků v parádní truhlářské dílně a povídáním u vína, a ani na chvíli nepocítila ten nepříjemný pocit maření časem.

Celý týden se taky díky absenci nejrůznějších videí a hudby na pozadí nesl ve zvláštním, nezvyklém, ale příjemném tichu a klidu, které jsem nabourávala pouze neustálým zpíváním. [Taky jste si zpívali jako děti? Zpíváte si vlastně vůbec ještě dneska? Jen tak, sami pro sebe, třeba falešně, ve sprše nebo při vaření…?]

Klid mi nakonec hodně vyhovoval a teď v kontrastu s ním o to víc vnímám, jak na nás masivně ze všech stran útočí informační a zvukový odpad, šum, ruch… Trochu mi chyběla jen nějaká zábava na pozadí při tvoření a vyrábění, nebo při delším běhu, kdy jsem zvyklá poslouchat napínavé audiobooky. Ale o to víc jsem měla čistou hlavu k volnému proudění myšlenek.

Navečer, když jsem dodělala, co jsem za ten den chtěla stihnout, a neměla jsem před sebou nějaký nový projekt, jsem se tedy neuchýlila k tomu, pustit si před spaním film a už to zalomit, ale nakoplo mě to třeba ještě k překládání a hlavně – a to je naprosto nejzásadnějším přínosem celého tohoto týdenního cvičení – k psaní.

Napsala jsem zásobu budoucích článků na blog a stohy stránek dalších úvah ohledně hlavního tématu, kterým se tu celou dobu zabývám – tj. hledání smysluplné práce, která bude pro mě tou pravou. Zvykla jsem si dávat své myšlenky na papír a hledat v nich cestu, sepisovat si seznamy, rozvíjet úvahy a nápady. Neuvěřitelně mi to pomáhá posouvat se dál a doporučila bych to všem jako nejlepší nástroj sebepoznání a osobního rozvoje.

A proč bylo tedy psaní největším úspěchem mého detoxikačního týdne? Protože jsem na to přišla!

Je to tak. Jsem přesvědčená, že jsem se konečně po měsících nekonečných úvah a myšlenkového úsilí propsala k tomu, že jsem si uvědomila, o co mi v (pracovním) životě jde nejvíc, co mě nejvíc naplňuje, v čem jsem dobrá a jak to můžu uplatnit (nebo se o to alespoň začít snažit).

Jak už to tak bývá (a jak jsem trochu čekala), nepřišla jsem v podstatě na nic nového. Nesneslo se na mě shůry (v záři a s nebeskou hudbou) nějaké vyšší poslání. Ale stalo se to, že všechny věci najednou zapadly do sebe a začaly dávat neuvěřitelný smysl. Jsem pořád na začátku, ale mám pocit, že vím, kterým směrem se vydat.

A druhým nejzajímavějším zjištěním tohoto týdne byl fakt, že většina těch věcí, od kterých jsem se na chvíli oprostila, jsou opravdovou černou dírou, díky které mrhám nejvíc času, který bych jinak mohla strávit produktivně. Jsem ráda, že jsem měla možnost si to uvědomit a můžu s tím tak začít něco dělat. Vzhůru do nekonečna, a ještě dál!